Zadání domácího úkolu
Dnešním úkolem je napsat povídku, ve které se objeví darovaná květina. Alespoň 4 palce.
Vypracování
Seděla u toho stolku každý den. Kdykoliv jsem šel z knihkupectví domů, seděla pod slunečníkem Fortescueova zmrzlinářství a vypadala zamyšleně. Nikdy si nedala nic víc, než sklenku vody. Tiché rozjímání v cukrárně nad sklenicí obyčejné vody. Byla zajímavá a já o ní chtěl vědět víc. Jenže ona neměla zájem o svět.
Spousta těch, co sedávají sami, pozorují. Ruch kolem sebe, spěchající lidi, jejich zvláštnosti, vůně, které se linou, zkrátka svět a život. Ona ne. Tedy, jestli pozorovala nějaký život, byl hluboko v ní. Hleděla sama do sebe. Musel to být však smutný život. Nebo možná veselý, ale hodně dávný. Vyzařovala z ní tajemnost a jakási posmutnělá krása. Mohl jsem na ní oči nechat. Kéž by to tak bylo i opačně.
Chodil jsem kolem ní už bezmála týden, ale na jejím chování se stále nic nezměnilo. Prostě seděla a hleděla do krajin vlastní duše. Její zrzavé vlasy, stočené do nádherných prstýnků, se leskly na odpoledním slunci a dodávali její bledé tváří zvláštní odstín světlounce růžové. Její oči vypadaly jako dvě temné studny, nesmírně hluboké. Byla v ní moudrost, jaká leží v ženách, jenž prožily nějakou nesmírnou bolest.
Přemýšlel jsem, jak bych ji mohl rozveselit. Jak rozveselit ženu, která v sobě nosí všechen smutek světa? Napadla mě kniha. Nějaký hezký, veselý příběh. Možná ten o Šišlavé kouzelničce Irtýnce? Zabalil jsem knížku do barevného papíru, aby to bylo veselejší a poslal ji po naší roznáškové sově. Pozoroval jsem z výlohy, jak se zarazila, když se sova usadila na opěradle vedlejší židle a natahovala k ní nožku s knížečkou.
Zvědavě si balíček vzala, rozhlédla se kolem sebe - bylo to vůbec poprvé, co jsem ji viděl rozhlížet se, navíc se zájmem. Rozbalila knihu a, k mému naprostému úžasu a ohromení, rozbrečela se. Plakala tak usedavě, až to trhalo srdce a lidé se po ní začali otáčet. Doslova ze zmrzlinářství utekla, i když knihu, pravděpodobnou příčinu nářku, si vzala s sebou. No to jsem tedy vymňoukl, pomyslel jsem si.
Druhý den však seděla na svém místě znovu. Ovšem byla zde patrná drobná změna. Začala trochu pozorovat okolí. O polední pauze jsem zašel do zmrzlinářtsví, tak, aby mě neviděla a promluvil si s Floreanem - poprosil jsem ho, zda by nedonesl té ženě pohár se zmrzlinou a se slovy, že je to od přítele, který by rád viděl její úsměv. Zaplatil jsem mu a odešel zpět do knihkupectví.
Pozoroval jsem, co se bude dít. Byla opět velmi překvapená, i když se zdálo, že se někde uvnitř těšila na nějaké to "něco". Poděkovala za zmrzlinu a i když bylo i na tu dálku vidět, že má v očích opět slzy, usmála se pro sebe a zabořila lžičku do čokoládového kopečku s pistácií. Pomalu ji zvedala k ústům, jako něco posvátného. Když si lžičku vložila do úst, její výraz se změnil. Ožil. Byl to pro ní očividně po dlouhé době šťastný den.
Přišel pátek a ona stále chodila na své místo v cukrárně. Už však neseděla tolik zahloubaná sama v sobě. Jako by čekala, co se bude dít. Od zmrzliny utekly tři dny, ale ona nezapomněla. Při odchodu z práce jsem zašel do květinářství na Okvětnou ulici a koupil nádhernou kytici voňavých, modrých kosatců. Šel jsem ulicí směrem k ní s odhodláním a strachem.
Jak jsem kráčel, zvedla hlavu a její oči se ze všech lidí upřely právě na mě. Plaše se usmála a já na ní. Když jsem došel k ní, beze slova jsem přisedl a podal jí květinu. Přijala ji do své náruče a řekla jen: "To vy jste můj zmrzlinový princ." A já věděl, že mám celý život na to, abych zachránil její úsměv a postaral se o to, aby už nikdy nebyla smutná.
