Zadání soutěže

Jednoho dne na hradě došlo kafe. Situace prý byla natolik vážná, že se Ministerstvo následně rozhodlo celému hradu vymazat paměť. Zachovalo se ale pár kusých poznámek, které o tomto dni informují. Uvádí se v nich jen to, že nejhorší situace byla ve sborovně a je tam také uvedeno mé jméno.

 

Ráda bych se dozvěděla, co se vlastně dělo. Zkuste to tedy zjistit a formou povídky sepsat.

Vypracování

Podmračená šedavá obloha nad školními pozemky toho rána dávala zlověstně tušit, že den nebude tak pohodový, jako obvykle. I mlha se chovala podivně. Válela se v chuchvalcích po trávě, jako chomáče vaty na srazu Mikulášů s falešnými vousy a chvílemi z ní vycházelo tiché škytnutí.

Po pěšině vedoucí z vesničky Prasinky právě chvátal nějaký muž. Byl vyhublý, pobledlý a pod očima měl kruhy jako na olympijské vlajce. Zřejmě neměl čas se pořádně obléknout, neboť jeho oděv vypovídal o velkém spěchu a roztržitosti. Na bosých nohou měl nazuté bíle papučky s růžovými chundelatými bambulkami, které měl obuté obráceně, díky čemuž chvílemi škobrtal. Místo kalhot měl jakousi zelenavě hnědou suknici s rozparkem, který bohužel více odhaloval, něž skrýval. Bílo-modře pruhovaný kabátek od pyžama měl ledabyle přepnutý ob knoflík, takže výsledný dojem byl poněkud asymetrický. Na hlavě měl červený hrnec se dvěma uchy, který se mu neustálým poskakováním a zakopáváním při běhu, nebezpečně sunul ke straně. Muž se zastavil, chytil se za hrudník a v předklonu se hlasitě vydýchával, vydávajíc nesrozumitelné sýpání a neartikulované zvuky, které by pravděpodobně byly slovy, kdyby si dal více záležet. Odpočinek trval jen chviličku, hned jak mu oči přestaly lézt z důlků nedostatkem kyslíku, vydal se po kamenných schodech a zmizel dubovou hlavní branou v doposud spícím a nic netušícím hradě.

Bylo krátce po šesté ráno a madam Anseiola Jasmis Rawenclav vystrčila svou ladnou nožku z pod peřiny a vstala. Jedním dokonalým pohybem zakopla květovaný porcelánový nočník pod dřevěnou vyřezávanou postel a upřela velice výstižný pohled, který by se dal pojmenovat „Nemluvte-na-mě-nebo-vám-utrhnu-hlavu“, na hromadu neopravených domácích úkolů z minulého týdne a s ještě větším odporem se pomalu šinula do koupelny na ranní hygienu, která spočívala v několikaminutovém prohlížení si vrásek v zrcadle, marných pokusech se učesat a hlubokým povzdechem nad prázdnou tubou zubní pasty. Bylo to klasické ráno pro madam Ansí. Rána prostě nikdy neměla ráda. Především proto, že musela vstávat z postele a donutit se k nějaké činnosti. Kdyby ráno začínalo až v jednu odpoledne, to by bylo mnohem přijatelnější.

Nasoukala se do fialového hábitu a rychlým pohybem hůlky si z vlasů odstranila zbytky rozlámaného hřebenu z předchozí snahy o učesání se. Naposledy si povzdychla, sebrala jednu z hromádek pergamenů na polici, přes rameno si hodila tašku a šouravým krokem vyrazila ke sborovně a cestou si bručela něco o tom, že tohle v jejím věku už nemá zapotřebí, ale že mají štěstí, že tady učí.

Jen co zahnula za roh chodby, byla smetena něčím dost podivným s červenou řinčivou pokrývkou hlavy. Madam s překvapivě hlasitým žuchnutím dopadla na zadnici, následovaná pergameny, taškou a velkým červeným hrncem.

„Osobo!“ rozkřičela se jako siréna „Osobo, co si to dovolujete! Víte, kdo já jsem a kolik je hodin?! Jméno, ročník, kolej – tenhle školní trest budete psát měsíc!“ prskala jako kapka vody na pánvi s rozpáleným olejem.

„Pfsrrkoo! Pníí pfsrrrkooo!“ sípal muž v pruhovaném svršku a podivnou sukní a sápal se na madam Ansí jako pes na pekáč se sekanou. Profesorka nakrčila nos, až jí brýle vylétly do půlky čela a trhavým pohybem se sunula po kamenné podlaze.

„Ludoviku? Jste to vy?“ marně pátrala ve své děravé paměti a snažila se ten vytřeštěný obličej přiřadit ke správnému jménu. Určitě to byl on. Pamatovala si ho jako ne příliš bystrého a většinou duchem nepřítomného studenta ze svých hodin, v dobách, kdy byla na škole teprve krátce. Muži se při vyslovení jeho jména vrátila do tváře trocha příčetnosti, přestal valit oči do všech světových stran a upřel je přímo na profesorku.

„Co děláte na hradě a co to u všech všudy máte na sobě, člověče?“ snažila se získat zpět pevný hlas, ačkoliv měla pocit, že právě přechází druhý infarkt.

Ludovik se zhluboka nadechl a spustil: „Víte, jak každé ráno připravuji zásoby pro školní kuchyni a vozím je z Prasinek vašim skřítkům?“ tázavě zdvihl obočí a čekal.

„No ano, samozřejmě že vím. Máte ten krámek v Zapráskané ulici. Co je s ním?“ opověděla trochu netrpělivě a pomalu se zvedala z podlahy.

Ludovik se zhluboka nadechl, nervózně přešlápl z jedné nohy na druhou, až se mu z růžových bambulek zvedl obláček chlupů

„Tak dnes ráno jsem naložil vše do beden a do vozu, ale… ale… hmm“ odmlčel se a začal žmoulat cíp přepnutého svršku od pyžama.

„Pro Merlina, vzpamatujte se trochu! Dýchejte. Nádech, výdech. Tak, a teď mi to povězte znovu,“ začínala si připadat, jako když zkouší studenty u tabule.

„Není káva!“ zakvílel, chytl se za vlasy a sesypal se na podlahu. „Žádná! Vůbec žádná káva! Nevšiml jsem si, že nepřišla dodávka minulý týden a teď nemáme nic!“ V tu chvíli by se v profesorce Rawenclav krve, ani kofeinu nedořezal. Začínala jí docházet ta hrůza, která se udála. „Jak, jak to myslíte Ludoviku?“ pípla tichounkým, sotva slyšitelným hlasem. „Káva nemohla dojít, vždyť víte, co se stane. Oni to nezvládnou!“ ukázala třesoucím se prstem směrem, kde ležela sborovna.

„Já vííím, já víííím, pfsorrkooo,“ začal se zajíkat a po tváři se mu koulely slzy jako hrachy. „Musíme rychle do sborovny, zjistit škody.“ Zvedla plačícího muže na nohy a trochu ho oprášila a vydala se ke sborovně, ale po pár krocích se zastavila.

„Ne, já půjdu do sborovny, vy okamžitě sežeňte kávu! Kdekoliv! I kdybyste ji měl před nosem vyfouknout samotnému ministru kouzel!“ upřela na něj oči přes horní okraj brýlí „Rozuměl jste? Tak na co ještě čekáte, utíkejte!“ strkala muže chodbou. V půli chodby dal Ludovikův mozek příkaz nohám k běhu a na místě, kde před okamžikem ještě stál, se nyní k zemi snášel jen obláček růžových chlupů.

Posbírala rozházené pergameny, svoji tašku, trochu si narovnala brýle a ulízla vlasy a vydala se váhavým krokem do sborovny v děsivých obavách z toho, co tam najde.

„Prosím, prosím, ať to ještě neví. Ať je ještě trochu lógru ze včerejška v hrníčcích. Nebo ať raději všichni ještě spí, než všechno zařídím,“ šeptala si zoufale pro sebe míjejíc jednotlivá brnění lemující chodbu ke sborovně. Zastavila se před starými ohmatanými černými dveřmi vedoucími do sborovny a zaváhala s nataženou rukou ke klice.

„Ještě mám čas, můžu si skočit nahoru do kabinetu. Zabaleno mám celkem rychle, a než se rozlezou do celého hradu, už budu na hranicích země…“ uvažovala zoufale. „Jela bych za tetou, stejně pořád říká, že bych se měla věnovat kouzelnické vědě namísto učení těch nevzdělanců.“ Skousla si ret a vypadala, že se snad také rozpláče. „Mám já tohle zapotřebí? A nikdo to neocení, sakra!“ zaklela a ustrašeným gestem vzala za kliku a pomalu otevřela dveře.

Zůstala strnule zírat do místnosti a pergameny jí z ochablých rukou vypadaly na zem. „U Merlinovy děravé ponožky,“ pípla tiše a sledovala scénu před sebou. Bylo to horší, než čekala. Mnohem horší. Dokonce ještě horší, než když tenkrát došly pilulky ze sušených žab.

Ředitel školy se jen ve spodním prádle s vyplazeným jazykem s koulejícíma se očima houpal na houpacím koni, kterého sebral, Merlin ví kde a nad hlavou mával kovbojským kloboukem. Za převrácenou pohovkou se schovával další, který metal inkoustové kuličky někam ke stropu. Profesorka vzhlédla po dráze kuliček a spatřila profesora bylinkářství, jak se svázaný a s roubíkem kymácí zavěšený u lustru. V otevřené skříni na staré hábity se krčila profesorka péče o kouzelné tvory, klepající se značnými abstinenčními příznaky, a neurčitě blábolila o stádu jednorožců ve Vstupní síni. Všude po dřevěné podlaze sborovny se povalovaly prázdné hrníčky a konvičky, jak profesoři hledali kávu, než se stali nepříčetnými. Začínala být nervózní a lehce se jí klepaly ruce, protože si uvědomovala, že kávu neměla od včerejšího večera a že se z ní brzy stane jedno z těch vyšilujících stvoření, které má právě před sebou. Trochu zadoufala, že při tom nebude ve spodním prádle. Kolik má ještě času? Musí tuhle situaci vyřešit dřív, než k tomu dojde! Hlavně kvůli pověsti. Co by tomu jen řekly rodiny studentů, kdyby se dozvěděly, co se na škole stalo a že jejich děti vyučují zavisláci na kofeinu?

„Ta ostuda! Ta strašná ostuda!“ zakvílela a okamžitě si rukou zakryla ústa, když si uvědomila, že na sebe upoutala pozornost zdivočelého osazenstva sborovny. Něčí ruce jí vtáhly dovnitř a na hlavu dostala klobouk s vycpaným supem. Někdo ji zdvihl nad hlavu a točil s ní dokola a točil a točil….

Profesorka si zrovna stavěla hnízdo v rohu sborovny z kousků slámy z vytrhané pohovky a starého norkového kabátu, který po souboji vyškubla profesorce astronomie, která si z něj hodlala udělat živého norka, když se rozletěly dveře a v nich stál zadýchaný Ludovik stále s hrncem na hlavě a legračními papučemi. V ruce držel hůlku a nechával s ní levitovat velikou konev. Za ním stálo v zástupu nejméně tucet skřítků, každý s hrníčkem v malé skřítčí ručičce. Profesorstvo si ho vůbec nevšímalo a dál se věnovalo svým důležitým činnostem. Madam Ansí právě doprostřed hnízda umístila stojan na deštníky a dojatě se kochala tím skvostem, co vytvořila.

„Skřítkové, tak jak jsme si to nacvičovali! Do každého nalít i třeba násilím jeden hrnek kávy. A kdyby to bylo nutné, použijte skřítčího kouzla k znehybnění.“ Podíval se po sborovně. „Merlin ví, že bude u některých potřeba.“

Postavil hůlkou konev kávy na podlahu a skřítkové se ihned dali do práce. Některým profesorům museli kávu vlít do krku násilím, jiní se na ně vrhali a hrníčky jim z ručiček sami vytrhávali a s fanatickými výrazy hltali vařící kávu, jako spásu svého života. Ludovik nervózně přešlapoval u okna z jedné nohy na druhou a čekal, až se situace uklidní. Trvalo to asi hodinu, než se profesorům začala plně vracet příčetnost. Někteří ochable seděli na zemi v tom všem nepořádku a přihlouple pomrkávali na svět kolem sebe. Jiní si udiveně prohlíželi neobvyklý oděv, který měli na sobě. A byli tam i tací, jako například pan ředitel, který i se svým houpacím koněm a kovbojským kloboukem, velice rychle vypařili z místnosti. Ludovik pomalu a potichu, nikým nepovšimnut vycouval z místnosti. S tímhle ho nemusí nikdo spojovat. Ať si skřítkové užijí slávu za záchranu sborovny sami. Ale co tomu řeknou na ministerstvu kouzel, až se vzbudí a zjistí, že nemají kávu…

Usmál se. „To ať si řeší zase někdo jiný,“ a veselým krokem odcházel chodbou, kde po něm zůstávaly jen lehké růžové chomáčky.