Zadání soutěže

Každý jeden z nás už určitě slyšel o Pánovi prstenů, nádherné historii Středozemě, kterou sepsalvelký arcimág Tolkien. I já se do ní radostně mnohokrát začetl, zamiloval si mnoho charakterů a se zalíbením mě vlastním zjišťoval o jejich osudech víc a víc.

Jenže jednu postavu jsem si zamiloval nejvíc. A to tu, o které se mnoho mluví, každý ji zná, ale zapsáno je o ní nemnohé. Lord Elrond Peredhel, nejmoudřejší z moudrých, velké kníže prvorozených.

Arcimág Tolkien mnohokrát napsal, že něm už bylo řečeno mnoho. Ale zapsáno bylo jen málo. Já tedy po Vás budu chtít, aby jste mi sepsali ty chvíle jeho života, které zapsány nebyly. Můžete se zaměřit na jeho soukromý život, nebo jen sepsat jak proběhly jeho vítezné činy na bitevním poli. Můžete sepsat rady a porady, léčitelské činy či cesty. Dbejte ale na to, aby to nebyl jen suchý popis charakteru.

 

Rozsah není omezen. (Ale čím delší a lepší, tím déle si vaše práce budu vychutnávat. ,))

Vypracování

Válka hněvu skončila. Válka hněvu skončila, byl jsem tam a viděl jsem to a ty vzpomínky si v sobě ponesu napořád, jako připomínku dalším generacím, lidem i elfům, všem, kteří budou chtít poslouchat.

 

Beleriand, země krásy a smíchu je zničená, podupaná vojsky sežehnuta ohněm z hlubin země tak silným, že tu nikdy již nic neporoste. Můj pán Gil-Galad to ví a je proto stejně zarmoucený jako já. Večer sedmého dne po našem vítězství si mě zavolal i s mým bratrem Elrosem.

 

,,Tyto země budou zničeny,“ pravil. ,,Budou zbořeny a spláchnuty mořem na západě, jež je očistí, ale již nikdy se nepozvednou. My musíme ustoupit na východ, do kraje Lindonu. Manwë mi dal znamení, vstoupil do mé mysli. Musíme sehnat všechny, kdo přežili tuto strašnou válku a odejít. Pak se země rozpadne.“

 

Byli jsme zarmouceni, vždyť Beleriand byl naším domovem. Však slíbili jsme Gil-Galadovi pomoc a měli se k odchodu, když nás ještě zastavil.

 

,,Vaše matka a váš otec předurčili vás k velkým věcem a činům. Jejich původ je jasný, člověk a elf, a vy jste nyní půlelfové, ale toto nesmí dále trvati. Manwë určil, že vy sami zvolíte si svou cestu a stanete se buď lidmi, či elfy a podle toho budou se ubírati vaše kroky po tomto světě. Máte čas, však neváhejte příliš dlouho, nesnese to odkladu. Tato, ani jiné záležitosti, co máme před sebou.“

 

I uklonili jsme se a odešli do soukromí posvátného háje.

 

Dlouho jsme mlčeli oddalujíc to, co muselo být řečeno. Ani jeden z nás se k tomu však neměl, obávali jsme se toho oba stejně. Nechtěl jsem se odloučit od bratra a on zas ode mě, leč bylo to nevyhnutelné. Naše osudy, utkané přadlenou Vairë, nešly změnit.

 

,,Budu člověkem,“ promluvil tiše Elros. Odtrhnul jsem zrak od zářících hvězd mezi listy stromů a otočil se k němu.

 

,,Vím,“ přikývl jsem. ,,Já se stanu elfem a odejdu na východ.“

 

Podali jsme si ruce, stiskli je. Držel jsem ve své jeho dlaň, naposledy a pevně, a on zas mou. Dodnes ten dotek cítím, dokážu si ho vybavit. Cítil jsem slzy, ne v očích, ani na tvářích, ale ve svém nitru, jak zpívají smutnou píseň o loučení.

 

Jeho ruce vyklouzly z mích a oba jsme se vzdálili. Usedli do trávy a oddali se meditaci. Nevím, nedokážu odhadnout, jak dlouho trvala, ale když jsem se probudil, otevřel oči a popatřil, že je již jasný den. Páty v korunách posvátných stromů zpívali a vítr šuměl ve větvích. Můj bratr už odešel.

 

Potkal jsem ho až u Gil-Galada, kterému jsem chtěl sdělit své rozhodnutí – poznal to. Na mé tváři i v mé duši. Elros se nezměnil. A přece byl tolik jiný.

 

,,Tvému bratru dali Valar k opatrování a stráži zemi Númenorskou. Jeho život bude dlouhý, avšak smrtelný,“ promluvil Gil-Galad. ,,Odpluje s lidmi a založí královský rod. Jeho už nikdy neuvidíš, však s jeho potomkem se setkáš.“

 

Pohlédli jsme na sebe krátce, v rozloučení, a on pak odešel, zanechávaje mě s Gil-Galadem samotného. Ten po chvíli se ke mě otočil.

 

,,Tvůj bratr má před sebou velký a vážný úkol, my však také. Odejdeme na východ, se všemi, kdo tu zbyly a kdo neodejdou do zemí neumírajících, či s tvým bratrem. Musíme je svolat, obeznámit a musíme tak učiniti rychle, než Manwë postihne tuto zemi zkázou.“

 

Přikývl jsem souhlasiv s jeho žádostmi a dali jsme se spolu do práce. Povolali jsme vznešené elfy a ti svolali zase ostatní. Círdan stavitel a Celebrimbor šli s námi na východ. Obsadili jsme Lindon, území pod Ered Luin. Tam v zálivu Luny Círdan vystavěl Šedé přístavy, kde jsme strávil po boku Gila- Galada mnoho let.

 

Země na západě byly potopeny. Pevnosti Temného mága i trpasličí města. To všechno spláchla voda a já už se tam nikdy nepodívám. Muselo se to stát – vím. Přesto moje srdce zpívá smutné písně o zemích, jež jsou ztraceny a o mém bratru, jež navždy zůstane bratrem, i když ani jeho více nespatřím.

 

 

 

Další a další války přelily se přes můj život i přes tuto zemi, kterou nyní opouštím. Bojovali jsme proti Sauronovi a mysleli si, že vyhráli, ale až čas ukázal, že tomu tak nebylo. Eregion byl zničen a stvořitel prstenů zabit, jako Sauronův zajatec. Spousta elfů ztratila domov. Rozhodl jsem se a dovedl je pod Mlžné hory, kde jsme v údolí, napájeném říčkou Bruinen založili Imladris. Roklinku. Byly to šťastné roky, i když stín na východě narůstal, my budovali naši malou elfskou zem, jako by to byl poslední, k čemu se můžeme upnout.

 

A právě tam jsem poznal ji. Celebrían. Vlasy měla stříbrné, jako nejjasnější svit měsíce a v očích jsem viděl třpyt hvězd a hloubku moře. Přišla do roklinky i s otcem a matkou. Rozprávěl jsem s oběma, které znám už dlouho. Paní Galadriel, zářivou hvězdu, jejíž moci nemá nikdo jiný ze Středozemských elfů. I s jejím moudrým mužem, panem Celebornem, vládcem Lothŕienu. Jen s ní... s ní jsem mluvit nemohl. Její krása i moudrost brali mi slova a ta se ztrácela a zamotávala sama do sebe. Zahalil jsem se raději do dlouhého mlčení a když odjeli, upíral oči ke slunci a ke hvězdám, zda v nich nenaleznu alespoň záblesk její krásy. Ale ten se nikdy nevyrovnal skutečnosti. Zurčení vody v potoce se nikdy nemohlo rovnat jejímu smíchu, tak smělému a veselému. I samotná vzpomínka na ni mi vháněla do žil nový život a naději v lepší svět. Moje srdce zahořelou láskou a hoří jí stále, jasným, silným plamenem.

 

Věděl jsem, že bez ní můž život nikdy nebude celý a že ona je to, co tak marně hledám v bitvách. Rozhodl jsem se. Vydal jsem se do Lothórienu, za ní, za mou hvězdou.

 

Po mnoho dnů putoval jsem na jih a přešel Mlžné hory průsmykem Caradhrasu. Konečně stanul jsem na pravhu lesa a odvaha, která mi nechyběl, když jsem bojoval proti běsům temného pána, balrogům ani i skřetům, mě najednou začala opouštět. Osmělil jsem se a vstoupil. Uvítali mě – paní Galadriel věděla o mém příchodu a mám za to, že i o mých úmyslech, vše však ještě muselo být řečeno a také bylo.

 

,,Vím, že jsi přišel pro mou dceru,“ děla paní Galadriel. ,,A také vím, že je určeno abyste byli spolu a nebudu vám v tom bránit. Avšak její srdce musíš získat ty sám. Já ti ho nedám, ani to nemám ve své moci.“

 

Srdce mi zaplesalo a poklekl jsem, padl na koleno.

 

,,Děkuji má paní, Galagriel,“ vydechl jsem šťastně. ,,Za toto děkuji, víc ani nechci, ani nežádám. Miluji ji a pokud miluje i ona mne, budeme spolu.“

 

Políbil jsem její ruku a vstal, šťasten a naplněn novou nadějí. Je mám souzeno býti spolu. To, co jsem ve svém srdci tušil a v co jsem doufal se nyní ukázalo jako skutečnost a já se vydal najít paní mého srdce.

 

Procházel jsem lesem, nádherným lesem Lórienským a nalezl jsem ji u jezírek a vodopádů pod korunami mocných stromů. Chladila si dlaně ve vodě, snad znavené od hraní na loutnu. Vhlédla a usmála se na mě. Ten úsměv mě povzbudil, vykročil jsem k ní s pažemi nataženými, v gestu pozvání.

 

,,Pojď se mnou,“ pravil jsem. ,,Pojď se mnou Celebrían, odvedu tě do Imladris, mého domova a tam budeme žít, spolu po boku.“

 

Jen tam stála a usmívala se, světlo v očích i ve vlasech, ale odpověď nepřišla. Usmívala se moudře a laskavě a já jsem přesto klesal na mysli i na duchu, neboť to spásné ,,ano, půjdu“ jsem z jejích úst neslyšel.

 

,,Jsme pro sebe stvořeni. Já to vím a vím, že ty též. Pojď se mnou, Celebrían,“ pravil jsem znovu, já hlupák. A ona se stále usmívala. A pak odešla pryč. Po cestě, když procházela kolem mne – ladná, jako vánek mezi meruňkovými stromy – pohladila mne po tváři. A jako by ten samotný dotyk znamenal pro mě celý svět.

 

Za svitu luny i slunce zpíval jsem písně o lásce a zaslíbení, o ní a pro ni. Jenom pro ni, protože vše ostatní přestalo pro mě existovat. Vyznával jsem se jí ze svých citů, skládal jí k nohám květiny i verše, ale ona stále zůstávala za neprostupnou hradbou mlčení. Jen její úsměv. To právě její úsměv mě povzbuzoval a dodával nových sil.

 

Ale i přes ten úsměv jsem byl nešťastný, den za dnem jsem na ni hleděl a moje srdce se smálo i pukalo.

 

,,Proč mě nechceš, Proč mě odmítáš?“ zeptal jsem se jednoho večera, kdy lesem zněl zpěv elfů.

 

,,Já tě přece neodmítám,“ promluvila. Promluvila, konečně po všech těch dnech mlčení a ve mě vzplála nová naděje.

 

,,Neřekla jsi, že by jsi se mnou chtěla odejít, že by jsi mě milovala,“ pohlédl jsem na ni. Shovívavě se usmála.

 

,,Protože jsi se nezeptal,“ promluvila, ještě líbezněji než před tím. ,,Ani jednou neslyšela jsem z tvých úst otázku, zda chci jít s tebou.“

 

Dech se mi zadrhl v hrdle a v duchu vynadal jsem si do trpaslíků zabedněných, ale nemarnil jsem čas. Přistoupil k ní a chytil ji za ruku.

 

,,Celebrían,“ pravil jsem skoro bez dechu. ,,Chceš se mnou odejít? Chceš se stát mu ženou? Dovolíš mi tě milovat až za měsíc a hvězdy?“

 

,,Chci,“ přikývla. ,,Chci a dovolím, neboť tě také miluji Elronde.“

 

Ta slova. Ta slova mi znějí v hlavě ještě teď, kdykoliv si na ně vzpomenu, na jas v jejích očích, hebkost kůže a dotek rtů, když mě políbila. Jako by všechny věky přestaly existovat.

 

Předstoupili jsme před Galadriel a Celeborna, ruku v ruce, protože nemohl jsem se odhodlat ji pustit. Byla jako sen a kdybych ji pustil – zmizela by.

 

,,Pane a paní, vaše dcera se mi zaslíbila a já jsem slíbil svoje srdce jí. Budeme kráčet spolu životem a nikdy ji neopustím. Nyní žádám vás, požehnejte tento svazek.“

 

Galadriel i její muž svolili, požehnali nám.

 

Za několik dní vydali jsme se na cestu. Galadriel svou dceru na rozloučení políbila na čelo. Musel jsem svolit, že nebudu bránit jejich stykům a já jsem ani nechtěl.

 

Odjeli jsme tedy a já neměl oči ani uši pro nikoho jiného, než pro ni. Patřili jí moje dny i noci, všechen můj čas a tak tomu bylo až do doby, než jsem ji musel poslat na lodi do zemí neumírajícíh.

 

I stalo se, že na cestě z Lothŕienu, od návštěvy své matky, přepadli skupinu elfů skřeti, potulující se v té době v hojnosti kolem Mlžných hor. Zranili ji. Ah, kéž bych tam mohl být, pomoct jí, dát za ni vlsatní život. Když ji přivezli, skoro nedýchala. Léčil jsem ji, bylinami i kouzly, které znám. Seděl u ní dnem i nocí, modlil se a prosil, ať mi ji vrátí. Valar byli milostivi – nechali ji na živu. I když rána se jí nikdy zcela nezhojila. Jed skřetů, ta zrádná černá břečka, kolovala nadále v jejích žilách. Musel jsem se s ní rozloučit, poslat ji na západ, aby mohla žít dál. Já jsem musel zůstat na východě, můj čas pro návrat do zemí neumírajících ještě nenadešel. Ale slíbil jsem jí, že za ní přijedu a svůj slib plním, i když jen z půle. Nevezu sebou naši dceru. Náš poklad, která mě rozveselovala a utěšovala v době největšího stesku.

 

Ale už za tebou jedu. Spěchám, má lásko, na vlnách mořských vod a s větrem v napnutých plachtách. Poslední loď už vyplula a já jsem na ní, abych tě zas mohl spatřit, sevřít tě v náručí a políbit tvá jemná ústa. Neboť tě miluji. Vždy tomu tak bylo a vždy tomu tak také bude.