Zadání soutěže

Jednoho dne na hradě došlo kafe. Situace prý byla natolik vážná, že se Ministerstvo následně rozhodlo celému hradu vymazat paměť. Zachovalo se ale pár kusých poznámek, které o tomto dni informují. Uvádí se v nich jen to, že nejhorší situace byla ve sborovně a je tam také uvedeno mé jméno.

 

Ráda bych se dozvěděla, co se vlastně dělo. Zkuste to tedy zjistit a formou povídky sepsat.

Vypracování

Dobrý večer, madam Ansí,

 

Uvádí se, že paměť byla všem vymazána, ale není to tak úplně pravda, protože pracovník ministerstva, který měl danou práci na starosti, zaměstnanec odboru záhad, pan Nimrandir Elénére, sám na sebe paměťové kouzlo nepoužil.

Já si samozřejmě incident nepamatoval, ale po vašem ponouknutí jsem se vydal na nebezpečnou cestu k myslánce pana Nima. Byla to ponurá a temná cesta plná agresivních holí, sveřepých klobouků a pomstychtivých kachniček, nedokážu ani spočítat, kolikrát můj život visel na vlásku, ale to je jiný příběh.

Důležité je, že ve změti vzpomínek typu, swingové hodiny pro žluté kachničky, skupinová terapie pro bývalé ředitele a zvláštních snů, ve kterých vládla světu obří kachna, jsem objevil i inkriminovanou vzpomínku. Vzpomínku na Kafekalypsu.

 

Byla to sobota, jako každá jiná. Slunce svítilo, obloha byla modrá a koblihy dobré. Studenti potěšeni náhlým, ale ne zcela neočekávaným volnem seděli u jezera, nebo něco líně škrábali v kolejce. Nudná idylka, kterou mi chaosomilci moc nemusíme, ale jednou za čas zkrátka bodne.

Odbyla dvanáctá hodina a osazenstvo hradu se hromadně přesouvalo do Velké síně, aby zmáklo jeden nebo tři obědy (v závislosti na apetitu).

Úsměvy v tvářích prostě jen zářily. Pouze několik hrotičů sedělo v rohu a nadávalo, jak je možné, že jsou všichni v termínovou sobotu tak klidní. My, kteří jako termínový uznáváme jen nedělní večer, jsme se smáli a dělali si z nich šprťouchlata.

Oběd byl výtečný, smažené vepřové kuře je prostě klasika, jež vám zpříjemní každý den. Nezdálo se, že by něco mělo tu hluboce zakořeněnou pohodu narušit. Když vtom...

 

...rozrazily se dveře do síně a mezi studenty vběhnul profesor Obrany proti černé magii Filius Orionis."Kafe! Došlo nám kafe! Měli byste to vědět...", vyhrknul profesor a omdlel uprostřed síně. Rozhostilo se ticho. "ÁÁÁÁÁÁÁ", síň byla jako u vytržení. Prefekti a primusové se jako zběsilí pokoušeli všechny znakaře vykopat do jezera, ale nebylo to nic platné, protože panika se šířila raketovou rychlostí. "Došlo kafe!", křičel jsem zoufale a doslova v okamžiku vyběhnul ze síně, protože se rozšířila fáma, že ve sklepení nějaké zásoby zbyly. Bil jsem se hlava nehlava, srdce mi bušilo, jako zběsilé a začal jsem cítit ten strach, který člověk zažívá, když mu jde o život, zvířecí pud, jenž se probouzí jen ve chvílích největší nouze, v tu chvíli mi bylo úplně jedno, že kafe vlastně nepiju.

Ukázalo se, že ve sklepení na nás nečeká kafe, ale nemrtvák, který nás všechny také rychle ze sklepení vyprovodil.

Pozoroval jsem hradní dění. Jedni běhali kolem dokola a křičeli, že se konec světa blíží a je čas se vyzpovídat ze svých hříchů. Druzí barvili Bertíkovy fazolky na hnědo a prodávali je na černém trhu jako kávové boby za astronomické částky. Někteří zkrátka jen seděli s prázdným výrazem v očích, kolíbali se ze strany na stranu a něco nesrozumitelného si mumlali.

Pak to přišlo, jako blesk z čistého nebe. Profesorka bylinkářství, Aki san Marino, prý ve svém osobním skleníku vlastní jeden exemplář kávovníku statného. Takový úprk jsem ještě nezažil. Vpředu přede všemi šli takzvaně "do trháku" šéfredaktorka Lví tlapou Olivie Windy v závěsu se současnou přední nebelvírskou hrotičkou Theresou Brendi.

Děvčata s krhavýma očima vyvinula nadlidské úsilí a za chvíli měla přede všemi znatelný náskok. Na dovolení nikdo nečekal. Olivka prostě plynule přešla z běhu do skoku a odvážně proletěla nejbližší tabulkou skleníku (na to, že hned vedle byly do skleníku otevřené dveře, se nikdo neptal). Víc jsem z toho neviděl, jen velký chumel lidí v mrňavém skleníku, pár potácejících se studentů bojujích s ďáblovým osidlem a výhonky škrtidubu a pak rozmazanou červenou čáru prchající k hradu, ve které jsem po znaleckém odhadu poznal Olivii s Theresou, každá plné hrstě kávových bobů.

Vítězky, zabručel jsem si pod fousy a šel zklamaně do hradu. Ze zklamaných povzdechů za mnou jsem seznal, že děvčata sklidila všechno. Několik podivných individuí se rozhodlo kafařky pronásledovat, já to prostě vzdal. Vím, že pokud jde o kafe, není radno některé lidi dráždit.

Když jsem vešel do síně, pohled, který se mi naskytl se mi navždy vryl do paměti (tedy ono to vlastně bylo jen pár hodin, ale v tu chvíli jsem to viděl úplně jinak). Uprostřed Velké síně stojí na stole Olivka a Therka, metají pouta a překážecí kletby na všechny strany a brání svoje drahé boby. Kolem nich je hromada postav s mrtvolnými pohledy, které se se zvednutými pažemi pokouší toporně dosáhnout na nohy některé z kafařek a stáhnout je dolů.

Už to s nimi vypadalo bledě, když vtom do síně vletěl hrdinný Nebelbrach na dřevěném koštěti a obě dívky odvážně zachránil. Odnesl je do Nebelvírské věže, kde obě pražily boby šťastně až do smr...do večera.

Večer mělo proběhnout rituální pití. Plody byly namlety, poháry připraveny, voda uvařena. Všichni s napětím očekávali zlatou tečku. Konzumaci. Co ale rarach nechtěl, o nalezeném kafi se dozvěděla jediná skupina lidí, která po, jak já říkám, "černé smrti" toužila více, než výše zmiňované slečny. Profesoři.

Zatímco nevinní studenti se ani nepokoušeli dostat do nebelvírské kolejky, profesoři vyvinuli drtivý tlak a mocnými kouzly se probili dovnitř přes chudinku Buclatou dámu. Během několika sekund byla většina studentů svázána a uspána. Pouze dvě hrdinné lvice nepodlehly lstivým kouzlům, proto byla káva do sborovny doručena i s nimi.

Ve sborovně profesoři čekali lehkou kořist, dvě bezbranná děvčata se přece neubrání armádě pološílených velezkušených mágů. Sám ředitel Williams použil na ně mocné matoucí kouzlo a jedinou konvici s kafem se jim pokusil odebrat. Natáhnul po konvici ruku, už dokonce chytnul ouško, když vtom. Vžuuum. V Olivčiných očích se něco zlomilo a moc kouzla náhle pozbyla sil. S posledním vykřikem odporu vyrvala řediteli konvici z ruky a na jeden zátah ji vypila.

Jestli byl předtím profesorský sbor pološílený, teď zešílel docela. Kletba stíhala kletbu, trest stíhal trest a zazněly takové nadávky, že by se i zmijozelský student začervenal. Někteří profesoři se zhroutili, jiní křičeli "Za palce do sklepení, za place do sklepení!", ctihodná madam Anseiola dokonce přiskočila k červené kafepijačce a ve snaze dostat alespoň trochu kofeinu, podlehla svým upírským pudům a začala nebohou studentku vysávat. V tu chvíli naštěstí dorazila hlídka z Ministerstva, všechny přítomné uzemnila vydatnou dávkou kofeinu a vyrvala červenou oběť z upírských spárů.

Čekali byste soud?  Čekali byste veřejný pranýř za vážné selhání ze strany profesorské? Kdepak. Odbor záhad a jeho pracovníci (třeba pan Ronald a pan Matthew) zcela nestranně rozhodli, že zaměstnanci školy (jako třeba pan Ronald a pan Matthew) za nic nemohou a dohodli se s velikým mágem a bývalým jasným sluncem Nimrandirem Elénére, aby všem vymazal paměť. Jak typicky alibistické.

 

Michael Jones