Zadání domácího úkolu

Za běžný domácí úkol mi libovolně zpracujte téma jedné z kouzelnických knih. Básněte, pište nebo kreslete, je to jen na Vás. Ale dodržte název a ten mi sem napište!

Vypracování

Dobrý den.

Ke svému úkolu jsem si vybrala knihu Kootrenovo putování.

 

Takže prvně, tohle je přebal knihy, takto to vychází u nás v nejčastější podobě. Samozřejmě jsou i jiné přebaly, ale tento je tak nějak nejznámější.

http://www.imagehosting.cz/images/3hodinefe.jpg

 

Kootrenovo putování je velice zajímavá knížka. Je to dlouhý příběh na pomezí filozofického díla a vyprávění. Pokládáno je to i verši. Abych vám to přiblížila (ačkoliv samozřejmě víte, o čem toto dílo je), dodám pár mých oblíbených úryvků z této knihy.

 

 

Jednou nebo dvakrát jsem ztratil víru. Přitom jsem se jí držel, jak to jen šlo. Jenže když trpíte žízní, připadají vám všechna božstva neskutečně vzdálená. Bohové nebyli se mnou, byli daleko přede mnou, vysmívali se mi, vysmívali se mému utrpení. A já si jen říkal, že každý zkouška je těžká, že je to jen další test víry.

Víra mě opustila tedy dvakrát. Poprvé, když jsem viděl kostru nějakého muže ležící smutně v písku. Podruhé, když jsem byl přesvědčen, že v tom písku zahynu úplně stejně.

 

Jako písek prolínající se dlaněmi,

jako čas, co brodí se daněmi,

jako láska, která uniká,

jako díra v srdci člověka.

TAKOVÁ JE SAMOTA,

PRÁZDNÁ, TICHÁ.

Unikám.

 

Mám čas přemýšlet. Občas jsou myšlenky smrtící, možná o krapet více než samostatné činy. Myšlenky jsou však mými jedinými společnicemi na dlouhé cestě, tak jim věnuji pozornost. Poslední dobou se zaobírám myšlenkami na pouť.

Na cíl.

Na směr.

Málokdo si uvědomí, kam putuje, dokud někam nedojde. Nemělo by tomu být naopak? Neměli bychom si stanovit směr cesty a poté jít, dokud nedojdeme cíle? Nebylo by to tak snazší?

Proč tak často měníme směr naší vytyčené cesty? Obíháme překážky, místo abychom jim čelili. Vybíráme si snadné cesty místo těch správných. Raději zadržujeme dech než abychom nabíali do plic čerstvý vzduch.

Napadá mě jediná otázka. Proč?

 

Polibek smrti na rtech,

voda chybí i žalostně,

proč ještě žiji?

Dýchám?

Potýkám se se smrtí!

Třeba brzo odletí…

Třeba brzo.

 

Potkal jsem dívku. Měla tmavou pleť a pronikavě zelené oči. Mám pocit, že dokáže pohlédnout až do nitra mé duše. Mám pocit, že vidí mé nejhorší obavy, mé sny, mé touhy. Mám pocit, že mě miluje v ten okamžik, co mě potkala, aniž bych jí musel říct jediné slovo. Mám pocit, že je to má spřízněná duše.

A potom zazní pár slov, zelené světlo a ona padá k zemi mrtvá.

Zelené oči zhasly v zeleném světle.

 

 

Poslední slova. Vím, že se to tak píše v dopisech. P.S.

Poslední slova jako dodatek toho, co člověk zapomene. Nebo jen takové memento. Poslední slova.

Asi by to na závěr chtělo nějaký dodatek. Něco o tom, jak jsem rád, že jste se prokousali na konec. Jak jsem rád, že jsem se s vámi mohl podělit. Jak doufám, že v mých slovech najdete svou moudrost.

P.S.: Děkuji!

 

Mějte se pěkně,

Olivie Windy