Zadání domácího úkolu

Noc strávená se sýčkem hrobaříkem po boku je dobrodružstvím pouze pro silné povahy. Vyzpovídejte se ze všech křivd a příkoří a tuto těžkou noc popište – jako příběh, jak deníkový záznam, ti, kteří si troufají, mohou dokonce i básnit. 

Vypracování

[link]

 

Strávila jsem noc v lese to jsem vždycky chtěla – paráda! Takhle jsem se nebavila od té doby, co jsem ten rok hlídala Aeronský hřbitov. Ale když mluvím o bavení se, nemám na mysli žádnou párty, ani hlučné výtržnosti. Nic takového.

Byl klid a ticho. Mezi stromy byl sem tam vidět měsíc a sovy tiše houkaly. Odtáhla jsem si spacák kousek dál od ostatních a usídlila se pod velkým dubem, který tu rostl. Sedla jsem si pod něj a zavřela oči. Jen jsem klidně meditovala, když se ozvalo zašustění křídel a tiché zahoukání. Přede mnou seděl na zemi sýček hrobařík. Jeho šedohnědé peří bylo krásné a lesklé a sem tam poposedl a tiše zahoukal. Natáhla jsem k němu ruku a nechala ho, aby přišel blíž sám. Koukl na ni a trochu pootočil hlavu. Nepřišel. Jenom se naklonil kousek dopředu, podíval se přímo na mě a tiše zahoukal. Pak znovu trochu netrpělivě, jako bych byla natvrdlá. Roztáhnul křídla, poodletěl o kousek dál a znovu se na mě podíval. Odložila jsem svou natvrdlost, vzala si hůlku, vstala a vydala se za ním.

Plachtil tiše mezi stromy a mezi křovinami lesa, vždycky si sedl na nějaký pařez, nebo nízkou větev a počkal, až ho doženu. Kolem bylo ticho. Lesní ticho plné příjemných zvuků, šustění podrostu a houkání sov. Možná jsme nešli ani moc daleko, ale přesto nemůžu říct, že by to bylo blízko našemu nocležišti. Nebo našemu světu.

A tak, kdesi, uprostřed lesa, kde stromy tvořily kruh kolem starého, prastarého kamene s vyrytými spirálami, seděl na zemi muž s jelení hlavou. A s lidskou tváří. Jisté je, že měl paroží, veliké, a v něm zapleteny různé ozdoby a kůstky, větvičky stromů nebo ptačí pírka. Byl to Pán lesa. Pod jeho rukama vznikaly z hlíny, vody a krve jednorožci, trollové i kentauři. Vlci i testrálové. Hliněné figurky vždy chvíli podržel nad svíčkou, než se z jeho rukou zrodila živá bytost a odcválala, utekla nebo uletěla do tmy lesa rozprostírajícího se kolem. Rozhlédla jsem se. V tichu, bez jediného zašustění pírka seděly na stromech obklopujících mýtinu sovy. Velké i malé, staré a ještě starší než svět. Soví rada. Dohlížitelé věcí současných i budoucích.

Byla jsem zticha, tak potichu, jak nejvíc to šlo, přesto Pán lesa zvedl svou rohatou hlavu a pokynul mi, abych přišla.

,,Vítej, Wenai, očištěná ze sovích hříchů, znovuzrozená, jež kráčíš cestou poznání. Vítej a posaď se vedle mě,“ pravil a ve mě by se krve nedořezal. Však vyšla jsem ze stínu lesa na mýtinu, osvětlenou jedinou svící, jež hořela tak jasně. Poklekla jsem a posadila se vedle něj.

„Vím, proč jsi přišla do lesa a vím to, co tě čeká,“ pohlédl na mě úkosem, ale jeho tvář byla laskavá a moudrá. ,,Ale rozpravy o tvé budoucnosti nejsou to, co ti dnes chci říct,“ řekl a pod jeho rukama se zrodil další tvor, neforemný a nízký, jež se batolil do lesa a tiše šuměl pro sebe.

,,To byl spáč. Tvor zrozený z duše novorozence zanechaného v lese, jež hledá svou matku a nedá se lapit. Je to jen hlína a mech. Aby usnul, musíš mu zazpívat ukolébavku, jinak se tě dotkne, obejme tě, chtíc tě jen pro sebe a ty usneš spánkem věčným z kterého tě jen kouzlo stejně silné probudí.“

Přikývla jsem a rozhlédla se kolem.

,,A ty sovy?“ zeptala jsem se potichu a trochu bázlivě.

,,Ty hledí, aby bylo vše, jak má být. Aby bylo v lese vše v rovnováze,“ odpověděl klidným, hlubokým hlasem a stvořil dalšího jednorožce, jež se zařehtáním odběhl do tmy.

,,Neboj se, cítím tvůj strach. Je jako kyselina, jež se ti rozlézá po kůži a nejde smýt. Ony ho taky cítí (a já jsem věděla, že myslí sovy) a když se budeš bát moc, zabiju tě. Proto se neboj. Zazpívám ti.“

Z jeho rtů začala proudit krásná píseň a její nápěv i melodii vložil do nádherné lesní žínky, jež se zrodila z kusu hlíny. A mě s jeho písní strach opouštěl, i přidala jsem se k němu v písni, protože to byla písně země, jež vychází ze samotné její podstaty a ta je i mojí podstatou.

,,Teď stvořím Wendigo,“ pravil pochmurně a tiše. ,,Strašného tvora, který se z rodil z toho, kdo za dlouhých zim pojídal maso svých lidských druhů. Běhá rychle a jeho drápy jsou smrtelně nebezpečné. Pojídá jen maso lidí, které si loví a uspí je a schová ve své jeskyni, kde přebývá.“

,,To je děsivé,“ vydechla jsem, ale nebála jsem se. Muž, spíš kostra s lebkou napůl zvířecí a ostrými zuby, odešel kamsi do lesa. Číhat na svou kořist a na zbloudilé studenty.

,,Ale musí to tak být,“ přikývl Pán lesa a otočil se ke mě. Chytil moje dlaně do svých, tvrdých a mozolnatých rukou s dlouhými drápy, však nezranil mě.

,,Všude jsou věci dobré i věci zlé. V každém srdci i v každé duši a není žádný hřích, jež by nemohl být odčiněn.“

Sovy kolem zahoukaly na souhlas. Byl to vůbec první zvuk, který vydaly. Přikývla jsem tedy.

,,Stavíš si sama svou cestu po které kráčíš životem a děláš na ní spoustu chyb. S každou tou chybou rosteš a tvoje cesta je lepší a pevnější. Jen zkušenosti, ti dají moudrost. Sovy to vidí a znají tvoje pohnutky. I já tě sleduji.“

Rozhlédla jsem se po sovách, ale už jich bylo míň. Jedna po druhé tiše odlétaly někam pryč. Někam, kde spí.

,,Už brzo se začne rozednívat a i ty bys měla odejít. Ale nezapomeň. My také nezapomeneme,“ sklonil hlavu a já jsem cítila, jak svým pohledem dosáhl až na dno mojí duše a na chvíli tam zůstal a i po tom možná malá jeho část.

Vrátila jsem se zpět. Lesem mě zase vedl sýček hrobařík, který na mě čekal celou noc. Jmenuje se Enajachtajochl a je to posel od Pána lesa.

 

[link]