Zadání domácího úkolu
Vypracování
Zdravím, madam Larrie,
Je ráno. Probouzím se s tíživým pocitem. Svět se mi zdá jiný. Otevřu oči. Bum. Leknutím spadnu z postele. Na prsou mi totiž seděla sova. V tom mi to došlo dnes jsem se vlastně rozhodnul otevřít oči novému poznání a těch sov si konečně všímat. Dobrá věc, řeknu si, dřív jsem si té sovy na hrudi při probouzení nevšiml.
Vyklepal jsem kulíška z ponožky a převlékl se do...počkat, co dělá Bublináček v mojí ponožce?! Tohle už není samo sebou. Musím si to zapisovat. Převlékl jsem se tedy do hábitu a šel do jídelny. Cestou z ložnice jsem musel vytáhnout zápisník znovu na hlavu se mi totiž posadila Luna a nechala se odnést až do Velké síně (už asi vím, proč mi lidé cestou do Síně vždycky děsně chválí klobouk, i když žádný nenosím). V Síni se ke mně slétlo celé hejno nedočkavců - Raťafák, Zlatá rybka a Kapr Pepa zlikvidovali mou snídani, než jsem stačil popadnout příbor (poznámka v zápisníčku: Záhada s úbytkem váhy - vyřešena).
Pak mě čekala výuka. Alchymie. To je vždycky největší bída, poněvadž pokaždé cestou vytratím všechny ingredience. Ha. Nevytratím. Jsou misežrány, znamenám si do notýsku dívaje se na Každý den tě klovnu, abys nezapomněl na Osovnost!, jak mi z tašky vyžírá scvrklofíky, pelyněk i velbloudí trus a zapíjí to ranní rosou a dračí krví (barbarka!).
Alchymii jsem nakonec nějak přežil a šel jsem do knihovny. V knihovně se nemůže nic stát, říkáte si. Omyl. Zjistil jsem, že to já (nebo spíše Čmuchal a Padouch roku!) jsem ten tajemný vytrhávač stránek. No vážně, po těch poděsech zůstala hotová paseka.
Citil jsem výčitky svědomí a rozhodl jsem ukrýt na toaletě. Špatný nápad. Lia Arrish Nea seděla na nádržce spolu s Nemravnou Babičkou a pozorovaly mně děsivě velkýma očima. Doufám, že je to výjimečný stav a nejsou tam pokaždé, když jdu na záchod, řekl jsem si a otřásl se při tom pomyšlení.
Nakonec jsem to vzdal a šel se zašít do kolejky. Sednul jsem si na gauč a zapsal "soví pečenina" pozorujíc Borce Letňáku 2013, jak si v krbu opéká špekáčky.
Zapisníček byl plný a já byl šťastný, kolik jsem se toho o svém dni dozvěděl. Ulehnul jsem do postele, zaposlouchal se do hlasitého táhlého sovího blues...soví blues? Vytáhl jsem notýsek a potmě si poznamenal - stížnosti spolubydlících na moje rušné usínání - objasněny. Zahodil jsem notes, zavřel oči a usnul.
Zajímavé, kolik toho člověk zjistí, když se dívá okolo sbe, nemyslíte?
Michael Jones
